To byla Laďka Kozderková
Narodit se s tak velkým talentem v jiné zemi nebo alespoň v jinou dobu, byla by kariéra Laďky Kozderkové mnohem velkolepější. Ona však přišla na svět v Brně a navíc do doby, která měla v naší zemi ke světovosti dost daleko.
Zpěvačkou odmalička
Byla neděle 26. června 1949, když se Kozderkovým narodila nejmladší dcera. Po otci získala nejen jméno, ale - jak se vzápětí ukázalo i velký cit k hudbě. Hudební talent byl v jejich rodině tradicí. Strýc Richard se prosadil jako violista, strýc Jiří zase proslul jako operní zpěvák. Otec Ladislav Kozderka byl známým brněnským skladatelem a dirigentem. Právě otec rozpoznal dceřin mimořádný talent a hned od samého začátku určoval směr.
První písničku - a hned hit, nazpívala, když jí bylo pouhých dvanáct let. Byla o tom, jak se malý kluk a děvčátko klouzali na klouzačce. Písničku malé interpretce složil její tatínek. Nesmyslné řeči o tom, že jí slavný tatínek zametá cestičku, rychle vzaly za své a Laďka točila další nahrávky - Písnička o rýmě, Protivný kluk nebo píseň ze slavného pohádkového filmu Princezna se zlatou hvězdou, kterou nazpívala i na svých dvanáct let s přehledem a navýsost profesionálně.
Velká touha uplatnit se v oboru a nesporný talent přivedly Laďku nejen do televizní soutěže Hledáme písničky pro děti, ale především na brněnskou konzervatoř ke studiu herectví a zpěvu. Profesorka Weinbergerová ji naučila ovládat hlas. Konzervatoř absolvovala rolí v muzikálu Gentlemani, které viděl shodou okolností i Darek Vostřel. Ředitel školy, hudební skladatel Karel Horký se Ladislavu Kozderkovi jednoho dne svěřil, že jeho dcera ho přivedla na nápad otevřít na konzervatoři muzikálovou katedru.
Začátky jsou těžké
Začátky Laďky Kozderkové nebyly pěvecké, jak by si každý mohl myslet, ani herecké. První veřejné vystoupení bylo klavírní. Právě o tomto zážitku si v květnu 1986 povídala s Janou Bednářovou pro časopis Květy: "Hudební škola vždycky pořádala "přehrávky", aby ukázala, co se žáčkové během roku naučili. Jak pokročili ve výuce. Já, přiznávám, jsem moc velké skoky dopředu neudělala. Ale otec na hře na klavír trval. Jednou jsem konečně takhle vystupovala a hrála nějakou drobnou skladbičku od Mozarta. Zpaměti. Když jsem se dostala k poslední verzi, nebyla jsem schopna vzpomenout si na závěr. Mlela jsem těch pár taktů celá zpocená a rudá v obličeji podruhé, pošesté ... v hledišti se už ozýval smích. To můj táta nervově nevydržel, vyletěl nahoru, odstrčil mě od klavíru a po svém, swingově, Mozarta dokončil. Závěrečný potlesk patřil určitě zachránci, který mě popadl za ruku a zasyčel: Jdeme domů. Proklopýtala jsem sálem s pocitem, že tuhle svou produkci si budu pamatovat do smrti. Jak vidíte, nezapomněla jsem. Věřím, že ti, kteří byli u toho taky ne."
Nálezy a ztráty
Několik let se psal příběh velké lásky s Richardem Kubernátem, trumpetistou orchestru Karla Krautgartnera. Zřejmě pod vlivem otce Laďka tíhla ke starším mužům (Kubernát byl o pětadvacet let starší). Zamilovaná zpěvačka následovala přítele všude, i na nepohodlnou ruskou šňůru v roce 1964. Jen těžko se tehdy mohla dozvědět, že v lednu téhož roku měl premiéru v newyorském St. James Theatre slavný muzikál Jerryho Hermana Hello, Dolly!
Měla štěstí na velké dirigenty. Před charismatickým Krautgartnerem vystupovala už v osmnácti letech v Brně u Gustava Broma, který ji naučil efektivně se pohybovat v prostoru.
Menší štěstí měla v osobním životě. Její manželství nemohlo být šťastné, protože Kubernát propadl alkoholu, Laďka měla dlouho snahu manželství udržet už jenom kvůli dcerušce Laděnce, která se jim narodila v roce 1969. Ale bohužel se již schylovalo k rozvodu. V té době byla mladá herečka ve zvláštním rozpoložení: krize v manželství, narození prvního dítěte a přijetí na Janáčkovu akademii múzických umění.
Po těžkém rozhodování však dala sbohem jak studiu na vysoké škole, tak rodnému Brnu a přijala nabídku Darka Vostřela do pražského divadla Rokoko. Tam ji čekalo další osudové setkání. V divadle se spřátelila s o dvacet let starším hercem Vlastimilem Bedrnou: "Žila jenom pro kumšt a pro dcerušku Laděnku. Přes týden se o holčičku starali jedni moc dobří lidé za Prahou, ve Zdibech. Vozil jsem ji tam autem, povídali jsme si, naše přátelství se prohloubilo. Nakonec jsme se oba rozvedli."
V populárním Rokoku Laďka zářila v představení Pickwickovci, v Hálově recitálu Vzpomínky zůstanou. Doba však nepřála malým formám ani velkým zábavám, proto pod falešnou záminkou Vostřelovo Rokoko v roce 1971 zaniklo. Laďka alespoň%n jezdila s manželem po zájezdech pro vojáky. Štěstí se na ni znovu usmálo, když dostala angažmá v Hudebním divadle v Nuslích v tzv. Tyláčku, kde hrála mimo jiné ještě s Oldřichem Novým v Ženitbě dohazovačku Teklu Ivanovnu. Také Tyláček byl zanedlouho zastaven pod záminkou rekonstrukce. Vycházející muzikálová hvězda naštěstí dostala v roce 1973 nabídku Hudebního divadla v Karlíně. Její rozhoduní prý ovlivnil sám Oldřích Nový.
Lady Muzikál
"Je to zvláštní, když to teď počítám, muselo jí být teprve čtyřiadvacet let, když nastoupila do Karlína. A nám přitom přišla jako naprosto zralá ženská a hotová herečka", tvrdí Ladislav Županič. Vše se potvrdilo hned první rolí - Černošky v Lodi komediantů. Tato zatěžkávací zkouška připravila Laďce v souboru pozici, o které snila - muzikál.
Dva roky po svatbě s Vlastimilem Bedrnou, v roce 1976, se narodila dcerka Vlasta. Laďka postupně zazářila v dalších inscenacích. Byly to Rose Marie, C.k. polní maršálek, Zvonokosy, Kabaret, Balada z hadrů a hlavně Hello, Dolly! Diváci karlínského divadla, které v té době mělo pověst divadla pokleslých žánrů, se naučili chodit na hvězdu. Dolly Leviová, hlavní role v muzikálu Hello, Dolly!, byla pro Laďku Kozderkovou asi rolí životní. Před premiérou měla trému, ale byla si jistá tím, co umí. V noci se budila ze spaní a proklínala se za své absolutní herectví: "Leviová, dej mi pokoj!" Od plotny mluvila s dcerkami jejími replikami ...
Laďka Kozderková obdivovala i film - byl podle ní velké oko, které, jak doufala, si jí jednou všimne. První příležitost dostala v roce 1977 rolí vitální řeznice Alžběty ve filmu Řeknem si to příští léto. Následovalo několik menším úloh, do nichž byla obsazována díky své fyzické podobě především do charakterů vyvinutých žen, záletných manželek či bodrých mamin. Zatím se Supraphon pomalu odhodlával k natočení profilového alba. Laďka trvala na tom, aby si mohla mezi písničkami povídat se svým přítelem Milošek Kopeckým. Vydavatelství však dlouho váhalo nad neobvyklým tvarem, až to nestihlo.
Profilové album Já už vím, vyšlo až dva roky po její smrti a Miloš Kopecký k němu napsal alespoň doprovodný text: "To, co se stalo, nás nesmí rozteskňovat. Řekněme si, že odjela někam k moři a že se jednou vrátí."
Cesta k moři
Nadešel poslední, ale mimořádně plodný rok 1986. " Na Bulovce, kam docházela na sledování, lidé plakali a ona žertovala," vzpomíná Bedrna. V únoru utrpělo divadlo velkou ránu, když zemřel Karel Vlach. Osmnáctého března Laďka jako Dolly Leviová naposledy nešla do Harmonia Garden. Pak musela zase do nemocnice.
O letních prázdninách velmi tvrdě pracovala: účinkovala v rozhlasovém pořadu Lady Živáček, namluvila večerníčky, zpívala v roli sudičky v rockové opeře Plaváček, natočila strhující rozhlasovou inscenaci, hru pro jednoho herce Ztracený hlas - příběh o zpěvačce, která ztratila svůj hlas, účinkovala v televizním seriálu Vlak dětství a naděje.
Na jevišti karlínského divadla, kde působila třináct sezón, se naposledy vypravila druhého října. Těžce vystoupila ze svého fiata, při chůzi se opírala o zeď. Hrála Juditu Čuprovou v legendárních Zvonokosech. Ladislav Županič, který hrál oficiála Pořízka, vzpomíná: "Tam se zpívá - Na stráních, cos měl rád, začalo víno zrát, vstávej lenivý, blázne bláznivý, teď není čas jít spát. Marně jak v září sníh, na listech révových, ležíš neživý, blázne bláznivý a to je velký hřích. Zem, tvá zem, tvá máti blázne bláznivý, vem, kde vem, teď dá ti bejvák blátivý! Bylo to neskutečné. Jako by cítila, že si zpívá rekviem."
Po představení se v zákulisí svěřila: "Dneska jsem tu chtěla zemřít." Potom zůstala v nemocnici. Když byla propuštěna na revers, zavolala manželovi, aby pro ni přijel. "Přikázala mi, abych doma vzal kýbl, rejžák, čistící prostředek. Jeli jsme na Olšany, na rodinnou hrobku. Klekla si a začala hrob drhnout. Laďko, co blázníš? ptám se. Ona na to: Chci do čistýho! Byl to její typický humor, ale já se musel otočit. Za chvíli se unavila. Vzal jsem jí zpátky do nemocnice."
Podle sestřiček si do poslední chvíle zpívala. Jestli měl pravdu Miloš Kopecký, tak právě odjížděla k moři.
Říká se, že koho bohové milují, umírá mlád. Laďka Kozderková musela být bohy hodně milována. Když zemřela, bylo jí pouhých 37 let. Bude to 17. listopadu už šestnáct let.