Šťastná a zkoušená
Říká se, že koho bohové milují, umírá mlád. Laďka Kozderková musela být rozhodně bohy milována. Když zemřela, bylo jí pouhých sedmatřicet let. Vzdor svému mládí měla v té době za sebou obrovský kus práce - v divadle, ve filmu i v televizi. Nebýt jejího předčasného odchodu z pozemského světa, jistě by ji ještě spousta práce čekala. Patřila totiž mezi naše nejoblíbenější herečky a zpěvačky.
"Já si dovolím tvrdit, že kdyby Laďka Kozderková byla Američanka a zpívala na Broadwayi, tak by z ní byla světová hvězda."
Václav Zahradník, hudebník
Narodit se s takovým talentem v jiné zemi nebo v jinou dobu, byla by její kariéra velkolepější. Ona se však narodila v Brně a navíc do doby, která měla v naší zemi ke světovosti daleko. Sudičky ji obdařily múzičností v tom nejlepším slova smyslu. Byla nejmladší ze tří dcer hudebního skladatele Ladislava Kozderky, takže v hudbě vyrůstala od nejútlejšího dětství. Její strýc Jiří byl výborným operním zpěvákem a druhý strýc Richard vynikajícím violistou, není proto divu, že dráha dívky, která navíc měla absolutní sluch a herecký talent, byla předem dána. Svou první gramofonovou desku natočila s orchestrem Gustava Broma, když jí bylo dvanáct. Písnička se jmenovala Na klouzačce a pamětníci si ji možná ještě vybaví. Otec ji naučil hrát na piano - trval na něm jako na základu všeho hudebního umění. Střízlivě tvrdil, že Laďka není žádné zázračné dítě, ale že je bezesporu hodně muzikální. Už jako malá občas pocítila hořkost z lidské závisti, když ji lidé podezřívali z toho, že má tatínkem vyšlapanou cestičku. Odmítala pak zpívat na dětských pěveckých soutěžích, které suverénně vyhrávala. Když se o něco později zúčastnila konkurzu v Československé televizi, který hledal účastníky pro soutěžní pořad dětských zpěváků, překvapila tehdy třináctiletá slečna svou vyzrálostí. Nejen fyzickou - už tehdy působila mnohem dospěleji, než byla ve skutečnosti - ale i pěveckou. Svou hřivnu pak zhodnotila studiem herectví a zpěvu na brněnské konzervatoři. Absolvovala rolí v muzikálu Gentlemani, kde zaujala mimořádným temperamentem. Tehdy mohli tušit jen ti nejzasvěcenější, že se rodí muzikálová hvězda velkého formátu. Přestože si v životě zkusila role hrané i operetní, muzikál byl vždycky jejím nejmilejším žánrem.
Lásky bolavé i osudové
"Ona táhla hrnec a já jí povídám: Co to je, Laďko? A ona povídá: Já jsem dělala řízky, tak jsem vám vzala jedenáct řízků. No, je nás jedenáct na place, tak abyste si dali každej."
Petr Nárožný, herec
Jejím prvním manželem byl trumpetista orchestru Karla Krautgartnera Richard Kubernát, s nímž měla dceru Laděnku. Vztah, který se zpočátku jevil tak idylický, měl však k idyle daleko. Kubernát měl problémy s alkoholem, které měly za následek vážné zdravotní problémy, a i když se Laďka snažila za každou cenu manželství udržet, nebylo to možné. Když jí nabídl Darek Vostřel angažmá v pražském Rokoku, okamžitě tam zazářila a získala si přízeň publika. Sblížila se tam s kolegou Vlastimilem Bedrnou a z původního přátelství nakonec vznikla láska, která vyústila v manželství a narození dcery Vlasty.
Občas zaznívají polemiky o tom, proč se zpěvačka s tak výrazným talentem neprosadila jako sólistka na poli populární hudby. Možná neměla správné styky na správných místech, možná po takové kariéře dost netoužila a cítila se útulněji v pozici hrající zpěvačky či zpívající herečky. Rozhodně však byla příliš rodinný typ na to, aby se za kariérou hnala za každou cenu. Těšilo ji starat se o domácnost, byla výbornou kuchařkou a hospodyní, maximálně se věnovala dětem. Díky tomu, že sama vyrůstala v řádu harmonické rodiny, ctila a milovala rodinu svou.
Hvězda, která předběhla dobu
"Kdyby muzikál neexistoval, tak by snad kvůli Laďce Kozderkové musel být vynalezen. Není asi náhoda, že Ivo Osolsobě, po mém soudu v Čechách největší odborník na muzikál, který viděl několik titulních hrdinek Hello, Dolly po celém světě včetně New Yorku, prohlásil, že ona byla ze všech nejlepší."
Jiří Černý, publicista
Kdyby tehdy zažíval muzikál takový boom jako dnes, našel by v Laďce Kozderkové hvězdu první velikosti. Vostřelovo Rokoko padlo v roce 1971 za oběť normalizaci. Když dostala angažmá v Hudebním divadle v Nuslích, byla šťastná. Mimo jiné tu hrála s Oldřichem Novým v jeho režii dohazovačku v Ženitbě. Tyláček, jak se divadlu říkalo, však zanedlouho také zavřeli pod záminkou rekonstrukce a Laďka naštěstí dostala angažmá v Hudebním divadle v Karlíně. Bylo jí necelých šestadvacet, a přitom působila jako naprosto zralá žena a hotová herečka. Svou úspěšnou kariéru v Karlíně zahájila rolí černošky v Lodi komediantů a následovaly další: Rose Marie, C. k. polní maršálek, Zvonokosy, Kabaret, Balada z hadrů - a nezapomenutelná Dolly, jejíž ztvárnění přirovnávali kritici a diváci k výkonu Barbry Streisandové.
Všechny své role přijímala s velkou zodpovědností a pokorou a jejich nastudování věnovala maximum času a píle. Na jevišti je pak hrála s ohromným nasazením a nakažlivým elánem.
Film a fortelné ženské
"To mně připadalo, jako když někde praskla hráz u přehrady a vznikla povodeň, která vzala všechno, co jí stálo v cestě. To byl příchod Laďky."
Ladislav Županič, herec a ředitel HDK
V roce 1977 si ji poprvé vybral do filmu režisér Julius Matula. V jeho snímku Řeknem si to příští léto si zahrála menší roli vesnické řeznice Alžběty. Další řeznicí byla po boku Luďka Soboty v hudební komedii Hodinářova svatební cesta korálovým mořem. Maminky dospívajících dcer ve filmech Čekání na déšť a v Sonátě pro zrzku nebyly úplně typické pro herečku, která díky svému temperamentu a komediálnímu nadání hrála přesvědčivě živelné, výřečné a fortelné ženy, svůdnice, nevěrnice a milenky ve filmech Blázni, vodníci a podvodníci, Něco je ve vzduchu, Trhák, Když rozvod, tak rozvod nebo Zelená vlna. Ostatně těm typově odpovídala i po fyzické stránce - ženská "krev a mlíko", plná energie, která má k průsvitným křehulkám daleko. Ostatně sama se nikdy netajila tím, že po celý život musela zápolit se sklony k nadváze.
Boj, který neměla vyhrát
"Měl jsem vždycky pocit, když jsem se na ni díval, jako kdyby vlastně předběhla sama sebe. Jako by něco v ní utíkalo životem rychleji než zbytek. Takže prosvištěla tím svým životem neuvěřitelným způsobem. Vlastně žila jakoby dvojnásob. Ona toho strašně moc stihla."
Petr Novotný, režisér
Nemoc u ní objevili dva roky před smrtí. V té době byla na vrcholu kariéry, milovaná divadelním publikem, televizními diváky a uznávaná kritiky. Se stejným odhodláním a vůlí, s jakou žila, bojovala s nepřítelem nejtěžším. Po operaci se znovu vrátila ke své práci. Mezi kontrolami na onkologii na Bulovce hrála, zpívala, pracovala pro rozhlas, vzdorovala osudu s nesmírnou vůlí žít. I spolupacientům dodávala optimismus a víru v dobrý konec. Ani tehdy, kdy jí bylo nejhůř, neodkládala smysl pro humor, i když občas to byl humor notně černý. Naposledy na prknech svého milovaného divadla, v němž strávila třináct sezon, stanula druhého října 1986. Fyzicky už na tom byla hodně špatně, na každém jejím pohybu bylo znát utrpení, které prodělávala, ale svou Juditu Čuprovou zahrála stejně perfektně jako kdykoliv předtím. Možná o to působivěji, že tušila, že je to její poslední vystoupení na jevišti. Zemřela sedmnáctého listopadu. Letos by jí bylo dvaapadesát let.