Laďka Kozderková
Milan Tesař
Ačkoli český muzikálový zázrak devadesátých let vytáhl na světlo nejednu hvězdu toho žánru, ta největší mezi nimi být nemohla. LAĎKA KOZDERKOVÁ vstoupila na jeviště naposledy ztěžka a v bolesti 2. Října 1986. Všichni okolo věděli, že až odejde její Judita Čuprová, budou Zvonokosy staženy. Stalo se. V uších mi pořád znějí Senekova slova, která při mém pátrání po osudu této výjimečné ženy kdosi upustil: " Život je hra nezáleží, jak dlouho trvalo představení, ale na tom, jak dobře bylo hráno."
Píše se rok 1958. Je Štědrý večer, okolo osmé večer. Ladislav Kozderka bere tahací harmoniku a pomalu sestupuje se svými třemi dcerami domem do přízemí. Zpívají se sousedy koledy, sbor nabývá na síle. Ze dvora vychází průvod na brněnskou ulici Jana Uhra, přidávají se kolemjdoucí, otevírají se okna. Čas od času vystoupí již z více než stohlavého chóru dětské sólo. U chodníku zastavuje modrobílý vůz s majáčkem. Policisté chvíli poslouchají a pak řeknou: "Víte proč jsme přijeli, pane Kozderko? Volala nám nějaká žena, že tu děláte náboženské nepřístojnosti. Tak hrajte dál. A ta malá ať ještě něco zazpívá."
NA KLOUZAČCE
Devět let předtím, 26. Června 1949 v neděli odpoledne, se Kozderkovům narodila poslední ze tří dcer. Po tátovi, skladateli a majiteli orchestru, podědila jméno a talent. "Něco posvátného bylo na zavřeném pokoji, do kterého jsme nesměly," vzpomínala. "Ozývala se odtud hudba mého otce". Všechny čtyři, i s mámou, bývaly prvními posluchačkami jeho skladeb. Když dohrál, nečekal na slova uznání. Jen je objal. Jedna po druhé k němu chodily z kuchyně do pracovny na hodiny klavíru. Laďka vždycky poslední. Babička tvrdila, že má figuru na krasobruslení, sporty jí ale nešly. Ve vrhu koulí to alespoň dotáhla do školní reprezentace. Zato kdy se ozvala muzika, chtěla tančit. Stála se stolky ubrus a stala se vílou. Poprvé viděla na mámině klíně Labutí jezero a tak usilovně napodobovala jeho hrdinku, až jí zpuchýřovatěl palec. Táta ale trval na piánu. Při přehrávkách v lidušce mu před očima hrála Mozarta a zapomněla závěr. Zkoušela ho trefit šestkrát. Z hlediště se ozval smích. Panu Kozderkovi povolily nervy, skočil na jeviště, odstrčil Laďku a dohrál to sám. "Rozhodně nebyla zázračné dítě, ale byla hodně muzikální," říká její otec Ladislav Kozderka. "Na pěveckých soutěžích měla problémy u porot. Příliš se lišila. Nestála v pozoru jako jiné děti, ráda dělala tajtrlíky. Hlídal jsem jí, ale neměla sklon k tomu, být nevkusná. Jejím štěstím bylo, že nevěděla co je tréma. Hlavně z toho důvodu jsem začal uvažovat o její profesionální kariéře."
Rodiče poražených dětí časem snadno pustili do světa pověst o tatínkem vyšlapaných cestičkách. Ukřivděná Laďka na soutěžích odmítla vystupovat. S podobným pocitem a úlevou později opouštěla Brno. Gustav Brom však nedal na pomluvy, které se šířily i brněnským rádiem, a nahrál s tehdy dvanáctiletou zpěvačkou písničku Na Klouzačce. Vystavil jí skvělé vysvědčení: "Byla výtečná, natočili jsme to na první pokus." Je paradoxní, že Klouzačka byla Laďčina první a poslední nahrávka s orchestrem, jenž zanedlouho dosáhl světového věhlasu. O rok později se objevila v Praze, v televizi. František Živný, tehdejší hudební dramaturg ČST: "Konkurs pro soutěžní pořad dětských zpěváků jsme pořádali ve vinohradském Radiopaláci. Náhle vešla dáma, paní Kozderková, a za ní na svých dvanáct let velmi vyvinutá dcera. Maminka říkala, že má potíže, když chodí za tátou do rozhlasu, poněvadž ji muzikanti obtěžují. Zazpívala Písničku o rýmě. Dělala to kouzelně, senzačně."
Ve čtrnácti letech se dostala na brněnskou konzervatoř, na obory herectví a zpěv. Profesorka Weinbergerová ji naučila ovládat hlas. Ředitel školy, hudební skladatel Karel Horký, se Kozderkovi jednoho dne přiznal, že ho jeho dcera přivedla na nápad otevřit na škole muzikálovou katedru. Laďka, oslněná velkým vzorem, herečkou Vlastou Fialovou, absolvovala školu rolí v muzikálu Gentlemeni, které režiroval Stanislav Fišer: "Zaujal mne její temperament a vůle strhnout diváka. Měla v sobě něco z lidí, kteří stoupají k velikým cílům."
ABSOLUTNÍ LÁSKY
To už se několik let psal příběh lásky s Richardem Kubernátem, trumpetistou orchestru Karla Kratgartnera. Podle mnohých měl být ve své době nejlepším hráčem v Evropě, legenda dokonce praví, že když přijel do Prahy Louis Armstrong a slyšel po vystoupení v Lucerna Baru zahrát Kubernáta tříčárkované céčko, dal mu jako výraz uznání zlatou trumpetu. Zamilovaná zpěvačka následovala přítele s orchestrem všude, i na nepohodlnou ruskou šňůru v roce 1964. Jen těžko se tehdy asi dozvěděla, že v lednu téhož roku má v newyorském St. James Theatre premiéru Hermanův muzikál Hello, Dolly!
Má štěstí na velké dirigenty. Před charismatickým Krautgartnerem vystupovala už v osmnácti v Brně u Broma, jenž ji naučil pohybovat se efektně v prostoru, který je jí na ploše písničky vymezen. Menší štěstí měla v soukromém životě. Kubernát propadl, jak s oblibou říkají muzikanti, ohnivé vodě. Laďka měla dlouho snahu vztah udržet, už jenom kvůli dceři Laděnce, která se jim narodila v roce 1969. Během zájezdu do západního Německa ranila Kubernáta mrtvice. Odvezli ho do soukromého penziónu. Veškeré jejich společně našetřené peníze spolykala léčba. Laďka ho pořád měla ráda. Lékaři mu zakázali pít. V den jeho příletu z Frankfurtu na něj čekala na letišti. Nikdo však nevystoupil. Vynesli ho na nosítkách úplně opilého. Byl konec. Jako maják v moři marnosti se vynořil Darek Vostřel, který Laďce nabídl angažmá. Znal ji jako malou holku, viděl Gentlemany. Pro otce, jehož dcera byla před měsícem přijata na JAMU, to byl šok. Vostřel byl však neuprostný: "Já tě žádám, abys na JAMU vysvětlil, že odvoláváš Laďku ze studia, poněvadž od toho dne je angažována v pražském Rokoku." Otec rezignoval a nevědomky tak připravil dceři další osudové setkání s hercem Vlastimilem Bedrnou: "Spřátelili jsme se v divadle. Žila jenom pro kumšt a pro dceru Ladunku. Přes týden se o holčičku starali jedni moc hodní lidé za Prahou, ve Zdibech. Vozil jsem ji tam autem, povídali jsme si, naše přátelství se prohloubilo. Nakonec jsme se oba rozvedli." V ostře sledovaném Rokoku Laďka zazářila v představení Pickwickovic, v Hálově recitálu Vzpomínky zůstanou. Oslnila suverénním hereckým projevem a málokdy vídanou pěveckou jistotou. Měla absolutní sluch. Bedrna si vzpomíná, že doma uměla přesně v tónině napodobit vrzání dveří nebo kapání vody. Živný, který ošetřil některé z jejich nečetných televizních snímků: "Byla bezchybná notařka. Nikdy nemusela nasazený tón, jak to dělají jiní, dolaďovat." Dosvědčuje to i Laďčin pozdější herecký partner v Hudebním divadle v Karlíně Ladislav Županič: "S tím absolutním sluchem to bude pravda, protože jsem ji za ta léta neslyšel zazpívat falešně. Nikdy, ani když měla unavené hlasivky, a to pak máte tendenci zpívat pod tónem. To jsem u ní nezažil." Je otázkou, proč úspěšné nasvícení na respektované scéně Laďka nikdy nepřetavila v kariéru sólové zpěvačky, tak jako se to podařilo kolegyním Vondráčkové, Zagorové, Kubišové, Urbánkové, Pilarové i kolegyni z Rokoka Jitce Zelenkové.
Není bez zajímavosti, že žádná z konkurentek neměla na startovní čáře českého popu, na sklonku šedesátých let, tak jako Laďka malé dítě. Mohly se tudíž na sto procent věnovat kariéře. Svou roli zřejmě sehrála její malá orientace ve velkoměstě. Živný: "Za celou dobu, co byla v Praze, se nedokázala napojit na tým muzikantů, chytit se někoho, kdo by pro ni psal a tlačil ji dopředu, aby točila. To se podařilo Vondráčkové dokonale, když začala dělat s Krautgartnerem a potom s Josefem Vobrubou. Jako pozdější karlínská sólistka točila Laďka s Vlachem, ale Vlach měl tehdy Simovou, která si ho žárlivě střežila. S Chladilem si vystačili na čtyřhodinový koncert." Podstatnou skutečnost ještě připomíná Živný: "Pro mnoho lidí byla Laďka velmi nečitelná a nezařaditelná už jenom svou oscilací mezi zpíváním a divadlem. Taky možná působila uzavřeně, nikde za sebe neorodovala, jednala s lidmi velice zpříma. Snad proto ji do holportu nikdo nevzal. Konečně, možná o to ani nestála."
V PÍSKU NA PLÁŽI
Vostřelovo Rokoko si kleklo v roce 1971, normalizace malým formám a velkým zábavám nepřála. Laďka jezdí s manželem po zájezdech pro vojáky. Stará se o něj, když si vykloubí rameno a nahodí mu ho zpátky, jindy ji zatrne na horách na Klínovci, když jim na sáňkách ujede Ladunka ze svahu.
Je šťastná, když dostane angažmá v Hudebním divadle v Nuslích, takzvaném Tyláčku, kde mimo jiné hraje s Oldřichem Novým a v jeho režii dohazovačku v Ženitbě. Bedrna : "Jezdil jsem pro ni po představení k zadnímu vchodu, hned vedle stála škola, do které jsem za první republiky chodil. Jednou jsem si na to vzpomněl, ukázal na ten barák a řekl: Tady jsem, Laďko, chodil do první třídy. Koukla se, ukázala na ceduli jako hrom a řekla:, To je dobře Vlasto. Konečně vím, s kým mám tu čest. Stálo na ni: Zvláštní škola."
Tyláček je zanedlouho zastaven pod falešnou záminkou nutné rekonstrukce jako předtím Rokoko. Vycházející muzikálová hvězda naštěstí dostává v roce 1973 nabídku z Hudebního divadla v Karlíně. Její rozhodnutí přijmout ji prý ovlivnil sám Oldřich Nový. "Okamžitě jsem viděli, že bude obrovským přínosem," tvrdí Županič. "Byla pokorná, neměla mindrák, jenom ji někdy mrzela nadváha. Vytrvale s ní bojovala. Je to zvláštní, kdy to teď počítám, muselo jí být teprve šestadvacet, když nastoupila do Karlína. A nám přitom přišla jako naprosto zralá ženská a hotová herečka." Dokázala to hned ve své první roli, jako černoška v Lodi komediantů. Úspěšně zvládnutá zatěžkávací zkouška připravila Laďce v souboru pozici, o které snila nechtěla být operetní subretou, toužila zpívat výhradně v muzikálech.
V roce 1974 si vzala Vlastimila Bedrnu. Hned odpoledne po svatbě šli spolu točit do televize. Dva roky nato se jim narodila dcera Vlasta. Laďka září v dalších inscenacích. Postupně to byly Rose Marie, C. k. polní Maršálek, Zvonokosy, Kabaret, Balada z hadrů, a hlavně pak Hello, Dolly! Příznivci karlínského divadla, které mělo v té době vskutku rozporuplnou pověst, se naučili chodit na hvězdu.
Obrovský talent přesto dál zůstával v oparu, jakoby neschopen jasně zazářit mimo divadlo, zejména pro despekt, s nímž se tehdy na "Karlín" pohlíželo: jako na divadlo pokleslých žánrů. I když něco na tom bylo. Jak později napíše ve svém portrétu ve Scéně Bohuš Štěpánek, Laďka v některých rolích " nejednou musí přímo vlastním temperamentem zastřít chudost a povadlost příběhů". Županič: "Oba jsme si občas na to téma vylili srdce, ale rozhodně jsme se z toho nehroutili." Výstižně to vyjádřil sladatel Jindřich Brabec: "Je to muzikálová hvězda, která ve střední Evropě nemá obdoby, ale která se bohužel nemže vykázat potřebnou popularitou, jakou by si zasloužila. I ona už přitahuje mnohé návštěvníky, kteří vědí, jak dobře zpívá a hraje. Kdyby však měla stejnou slávu a příležitost jako jiné, chodilo by se na ni jako na Streisandovou."
Když přijel na představení z Brna otec, sedával v první řadě přímo za Karlem Vlachem. Jakmile přišla Laďka na jeviště jako Dolly Leviová, dirigent se na Kozderku nenápadně otočil a pokýval hlavou v uznání nad jeho dcerou. Laďka s tátou zůstává v pravidelném kontaktu. "Posílá mi stále své nové skladby na pásku, já mu pak telefonuji a dlouze to rozebíráme." Před premiérou své největší role pociťovala vzrušení, jak říká její manžel, duše se jí chvěla, měla trému, ale byla si jistá tím, co umí. Budila se v noci ze spaní a křikem se proklínala za své totální herectví: "Leviová, dej mi už pokoj!" Mluvila s dcerkami od plotny jejíma replikami, tvářila se že poslouchá, co mají za domácí úkol, ale myšlenkami byla jinde. Herečka se začala svou rolí překrývat čím dál víc.
Tehdy měla vrcholnou formu. Když v Čechách začátkem osmdesátých let natáčela Barbra Streisandová, slavná filmová Dolly, scény z filmu Yentl, pražskou verzi "jejího" muzikálu viděla. Podle očitých svědků prohlásila, že Laďka je ona, moc se jí líbila. Laďka se ale s pochvalou manželovi ani nepochlubí. Museli mu to říct jiní. Velký znalec muzikálu doktor Ivo Osolsobě napsal: "Viděl jsem Dolly skoro na všech našich scénách, ale také v činohře ve Stuttgartu, slyšel jsem ji na desce s Carol Channingovou, tak s Giselou Mayovou, viděl jsem ji v Londýně, v New Yorku, i když už na sklonku repríz s legendární, ale prachšpatnou Ethel Hermmanovou. Takže mám s čím srovnávat. A řeknu rovnou, že tahle pražská Dolly patří k těm nejlepším vůbec, a to do celkového počtu započítávám i film. První klad inscenace je titulní role v podání Laďky Kozderkové. Je to snad nejlepší Dolly, co jsem vůbec viděl. Má obrovský jevištní klid, naprosto bezelstnou suverenitu a podivení pro každého, kdo by si mohl troufnout pochybovat o její převaze. Hraje s fantastickým přehledem, baví se v roli jako rekreant v písku na pláži a tohle všechno je strašně nakažlivé"
NEKOPEJ DO HUB, VLASTO
"Byt byl tolik provoněný česnekem, na to si vzpomínám," vypráví Bedrna. "Přicházívali jsme v noci z představení. Já ze Zábradlí, ona z Karlína, a začali se rvát o plotnu. Do tří ráno jsme dělala bramboráky, perfektně je uměla vyhazovat a pánvi. Ptáte se mě, proč nešla tvrdě za kariérou? Prostě to neměla v povaze. Byla domácký typ. Starala se o děti a vařila, na co jsme si vzpomněli. Programově odmítala nabídky na spolupráci s kapelami a na únavné zájezdy s nimi."
Ve slavné schormovské éře Divadla Na Zabrádlí se herci těšili na plácání po zádech po prvním představení, ale také na Laďku, která po premiéře tradičně přinesla do šatny pekáč voňavé sekané a zavelela: Pojďte, ještě je to teplé".
Ladislav županič vypráví historku při ni prý typickou. Jeli s divadlem na zájezd do Zlína, on dorazil později v noci. V souboru byla dáma, s níž se bytostně nesnášel. Laďka to věděla a pod smyšlenou záminkou je společně nalákala do jednoho z hotelových pokojů a zamkla. "Nechala nás tam, pěkně prosím, hodinu. Ke cti jí dlužno poznamenat, že nám tam nechala litr vína. A vidíte, udělala zázrak. Neměli jsme co dělat, začali jsme si povídat, měli jsme na sebe čas a všechny antagonismy zmizely." Nesnášela postavu Slečny Kostové v Kabaretu. Kolik zloby, říkala, může být v člověku, jak málo stačí, aby se stal hybnou pákou nestvůrnosti. A přece ji sehrála skvěle. Jeden z okouzlených kritiků napsal." V prvním finále se Slečna postaví do čela fašistického, zfanatizovaného davu a do ticha začne zpívat tichou, a přece zupáckou melodii." Učila děti modlit a sama se modlila. Pod vysokými stropy vinohradského bytu často zněla Bachova fuga, do níž Laďka jazzově improvizovala. Poslouchala Sarah Vaughanovou, Ellu Fitzgeraldovou, Toma Jonese. Zdi ověsila sbírkou svých keramických talířů. Četla humoristické knížky, Poláčka, milovala Hrabala, on zase platonicky jí. Když šla pro pivo do džbánu na Znonařku, poznali ji štamgasti a vyžádali si zápisné. Objednala láhve šampaňského a zdržela se stavěním pyramidy z číší s nožkou. Vášnivě houbařila, sbírala hlavně praváky. "Nekopej do hub, Vlasto, říkala pokaždé, třeba ji někdo sebere za námi. Je to sice štítovka, ta je dobrá, ale my ji tady necháme, hostům by chrupala v polévce."
Obdivovala film, byl podle ní veliké oko, které, jak doufala, si jí jednou všimne. Začala s ním koketovat už v roce 1977 rolí vitální řeznice ve snímku Řeknem si to příští léto. Následuje několik menších úloh, do nichž je však díky své fyzické podobě obsazována pouze do charakterů vyvinutých bodrých ženštin. Až v roce 1986, ve své poslední příležitosti, má štěstí na filmařskou událost: v Olmerově snímků Jako jed přesně ztělesnila roli odvržené milenky, prahnoucí po pomstě. Příznačná situace pro neuchopitelnou všestrannost jejího talentu nastala, když se Supraphon s Laďkou pomalu odhodlával natočit profilové album. Laďka trvala na tom, že si bude mezi písničkami povídat s přítelem Milošem Kopeckým. Vydavatelství tak dlouho váhalo, zda přistoupit na neobvyklý tvar, až to nestihlo. Album Já už vím, vyšlo dva roky poté. Přítel Miloš Kopecký k němu alespoň napsal doprovodný text, v němž byl k osudu nesmiřitelný: "To, co se stalo, nás nesmí rozteskňovat. Řekněme si, že odjela někam k moři a že se jednou vrátí." Ještě v roce 1984 se těšila na znovuotevření nuselského divadla, kde začínala. Velice obdivovala Danu Medřickou v Kočičí hře v Divadle na Vinohradech, stále se odhodlávala, že jí půjde za tu roli poděkovat. Na rozdíl od Barbory Hrzánové, která jednou geniální kolegyni v přítmí ulice oslovila, v sobě odvahu nenašla. Nadešel její poslední, mimořádně plodný rok 1986.
CESTA K MOŘI
"Na Bulovce, kam chodila na sledování," vzpomíná Bedrna, "lidé plakali a ona žertovala." Velkou ránou pro divadlo byl odchod Karla Vlacha, který v únoru zemřel. Osmnáctého března Laďka jako Dolly naposledy velkolepě vchází do Harmonia Garden. Zase musí do nemocnice. Řediteli Antonínu Hardtovi volá: "Toníčku, nestahuj to, já to rozchodím." V květnu uzavírá rozhovor pro časopis Květy slovy: "Úspěch je mít svoje trumfy v rukou. Chtít je mít v rukou. Vědět, k čemu jsou. A přitom se dřít,potit se, namáhat, pilovat, smát se sám sobě, brečet,vztekat se, nespat a pak úspěch? Možná." V létě horečně pracuje účinkuje v rozhlasovém pořadu Lady živáček, namlouvá večerníčky, zpívá v televizní Rockové opeře Plaváček, natáčí strhující rozhlasovou inscenaci, hru pro jednoho herce Ztracený hlas. O obrovském karlínském divadle s 1300 křesly, kde strávila třináct sezón, jednou prohlásila : "Vzdor, bujará radost a planoucí drámo se v něm ještě dají hrát, ale něha, lítost, tichý smutek už nenávratně padají do orchestru." Naposledy se na jeho jeviště vypravila druhého října. Těžce vystoupila ze svého fiata, opírala se při chůzi o zeď. Hraje roli Judity Řuprové ve Zvonokosech. Županič vedle ní stál jako oficiál Pořízek, když přednesla píseň pro blázna Vincka, který je omylem zastřelen: "Tam se zpívá: Na strání cos měl rád, začalo víno zrát, vstávej, blázne bláznivý, teď není čas jít spát. Zem, tvá zem, tvá máti, blázne bláznivý, vem kde vem, teď dá ti bejvák blátivý. Bylo to neskutečné. Jako by cítila, že si sama zpívá rekviem." Sama se po představení přiznala: "Dneska jsem tu chtěla umřit". Zůstává v nemocnici. Ošetřuje ji profesor Hradský, který ji pustí na revers, když zavolá manželovi, aby pro ni přijel. "Přikázala mi vzít doma kýbl, rejžák a čistící prášek. Jeli jsme na Olšany, na hrob její babičky. Klekla si a začala drhnout mramorové obložení. Laďdko, co blázníš? Ptám se. Chci do čistého, řekla. Byl to její typický humor, ale já se musel otočit. Za chvíli se unavila. Vzal jsem jí zpátky do nemocnice, celou noc jsem nespal." Vařil a vozil jí české klasiky, jako králíka na smetaně, kterého měla tak ráda. Rozdala ho personálu. Když Bedrna odjížděl s divadlem na skandinávský zájezd předvádět svého úžasného otce Karamazova, už ho za ní nepustili. Sestřičky řekly, že si do poslední chvíle zpívala. Jestli měl pravdu Miloš Kopecký, tak zrovna odjížděla k nějakému moři. Zemřela 17. Listopadu. Ve třiceti sedmi letech. Letos by Laďka Kozderková oslavila padesáté narozeniny.