Biografie

Dne 26. června 1949 v neděli odpoledne se Kozderkovým narodila poslední ze tří dcer. A jak se vzápětí ukázalo, byla z dětí i hudebně nejnadanější. Po tátovi, skladateli a majiteli orchestru, podědila jméno a talent. Přirozeně, největší radost z toho měli jak muzikální rodiče, tak jejich nejbližší příbuzní - hudební talent byl vůbec v rodině tradicí. Vždyť Laďčin strýc Richard proslul jako violista, zatímco další strýc Jiří se prosadil jako operní zpěvák. "Laděnka, ta od nejútlejšího dětství ráda zpívala. Časté korepetice sledovala ve vedlejším pokoji a nejednou napodobovala to, co slyšela. Přecházela v jakési parodování naší činnosti u klavíru. Když to přešlo v nevázané kvílení - mimochodem řečeno, byl to zvláštní muzikální projev - musel jsem přece jenom zakročit. Měla dobrý sluch, výbornou hudební paměť, přesně intonovala a již od nejútlejšího dětství projevovala ve zpěvu zajímavou výrazovou pestrost. Samozřejmě, že jsem pro ni vytvářel písničky, které uplatňovala na různých školních besídkách a na občasných společenských setkáních," zavzpomínal před časem na první hudební krůčky své dcery její pyšný otec. Byl to on, kdo v ní jako v málem devčátku rozpoznal mimořádný talent a kdo hned na samém začátku určoval směr. "Taťka byl posedlý hudbou a tak jsme se všechny tři sestry musely učit hrát na klavír. Míval

a jsem hodiny vždy jako poslední a zatímco nejstarší sestra Alena byla pro učitele vždy takový balzám, s prostřední - sportovně založenou Blankou - to taky ještě vydržel, já jsem ho vždy dokázala pěkně vytočit. Zato jsem ráda s taťkou zpívala u klavíru. Byl vlastně mým prvním učitelem zpěvu, skládal pro mě písničky a později se stal i mým partnerem na jevišti.Patří k mým začátkům,"  nechala se slyšet v jednom z četných rozhovorů samotná Laďka Kozderková. Už v dětství s ní cloumal nezkrotný temperament. Babička tvrdila, že má figuru na krasobruslení, ale sporty jí moc nešly. Ve vrhu koulí to alespoň dotáhla na školní reprezentaci. Spíš se snažila napodobovat baletky z představení Labutí jezero, ale palec jí zpuchýřoval natolik, že raději po jedné odskákala ke klavíru.

Nevěděla co je to tréma ...

"Laděnka byla bez diskuze přírodní úkaz, který otec s radostí podporoval. Zpívaly jsme všechna tři děvčata, ale Laděnka byla taková naše Zpěvanka. Už jako malé jsme se radovaly z jejího semenšího úspěchu," dodala se slzou v oku její sestra Alena, která je kunhistoričkou žijící ve Valašském Meziříčí. "Rozhodně nebyla zázračné dítě, ale byla hodně muzikální", tvrdil Ladislav Kozderka. "Na soutěžích měla problémy u porot. Příliš se lišila. Nestála v pozoru jako jiné děti, ráda dělala tajtrlíky. Hlídal jsem ji, ale neměla sklon k tomu, být nevkusná. Jejím štěstím bylo, že nevěděla, co je to tréma ...".

Rodiče časem snadno vypustili do světa hloupou pověst

o tatínkem vyšlapaných cestičkách. Ukřivděná Laďka ale na soutěžích odmítala vystupovat. S podobným pocitem a úlevou později opustila Brno. Gustav Brom však nedal na pomluvy a nahrál s tehdy dvanáctiletou zpěvačkou písničku Na Klouzačce. "Pane kluku dej mi ruku ...". Je paradoxní, že Klouzačka byla Laďčina první a poslední nahrávka s orchestrem, jenž zanedlouho dosáhl světového věhlasu. I když šlo o skladbu, která byla natočená na první pokus, všichni o ní mluvili v superlativech. Debut se povedl a o Laďce se začalo povídat jako o velkém talentu. Následovaly další hudební nahrávky - Písnička o rýmě, Protivný kluk nebo titulní písnička ze slavné pohádky Princezna se zlatou hvězdou, kterou i přes svůj mladičký věk nazpívala s vysokou profesionalitou. (Písničku naleznete na retrospektivním albu Braň svou lásku).

O rok později se objevila v Praze v televizi v soutěži Hledáme písničky pro děti. Ve čtrnácti letech se dostala na brněnskou konzervatoř, na obory herectví a zpěv. Profesorka Weintergerová ji naučila ovládat hlas. Laďka oslněna velkým vzorem, herečkou Vlastou Fialovou, absolvovala školu rolí v muzikálu Gentlemani v režii Stanislava Fišera. Ten už tenkrát prohlásil: "Zaujal mne její temperament a vůle strhnout diváka. Měla v sobě něco z lidí, kteří stoupají k velikým cílům." Ale v Gentlemenech se líbila i Darku Vostřelovi, který ji později angažoval do Rokoka. Ředitel školy, hudební skladatel Karel Horký, se Kozderkovi jednoho dne přiznal, že ho jeho dcera přivedla na nápad otevřít na škole muzikálovou katedru.

To už psal příběh její lásky s Richadem Kubernátem, trumpetistou orchestru Karla Krautgartnera. Zřejmě pod vlivem svého otce tíhla ke starším mužům, ale hlavně byla naivní a důvěřivá. V jejím věku to bylo normální. Byla příliš mladá a nezkušená. Kubernát, který byl o pětadvacet let starší než Laďka, byl svého časo nejlepším evropským trumpetistou, kterému vzda

l holt i sám Louis Amstrong. Zamilovaná zpěvačka následovala přítele s orchestrem všude, i na nepohodlnou ruskou šňůru v roce 1964. Měla štěstí ne velké dirigenty. Před charismatickým Krautgartnerem vystupovala už v osmnácti v Brně u Broma, jenž ji naučil pohybovat se efektivně v prostoru, který je ji na ploše písničky vymezen.
Menší štěstí měla v soukromém životě. Kubernát propadl alkoholu. Laďka měla dlouho snahu vztah udržet, už jenom kvůli dcerušce Laděnce, která se jim narodila v roce 1969. Když ho jednou během zájezdu do západního Německa postihla mrtvice a byl převezen do soukromé nemocnice, padly všechny jejich tvrdě vydělané peníze na jeho léčbu. Laďka tenkrát všechno překousla, protože nebyla z těch, kteří pálí všechny mosty po prvním zklamání. Zlom nastal až když ho po jeho příletu z Frankfurtu čekala na letiští a když ho vynesli na nosítkách - naprosto opilého. A to byla pověstná poslední kapka. V té době se mladá zpěvačka nacházela ve zvláštím rozpoložení.

Velká krize manželství, n

arození prvního dítěte a přijetí na Janáčkovu akademii múzických umění - to všechno těsně za sebou v jednom roce. Jako maják v moři marnosti se vynořil Darek Vostřel, který Laďce nabídl angažmá. Pro otce, jehož dcera byla před měsícem přijata na JAMU, to byl šok. Vostřel byl neúprostný. Otec rezignoval a nevědomky tak připravil dceři dalši osudové setkání - s hercem Vlastimilem Bedrnou. I on byl o hodně starší (o dvacet let), ale naštěstí neholdoval vášni, kvůli které se Laďka rozváděla se svým manželem Richardem Kubernátem. Byl to hned od počátku hezký vztah. "Spřátelili jsme se v divadle. Laďka tehdy žila jenom pro kumšt a pro dceru Ladunku. Přes týden se o holčičku starali jedni moc hodní lidé za Prahou, ve Zdibech. Vozil jsem ji tam autem, povídali jsme si, naše přátelství se prohloubilo. Nakonec jsme se oba rozvedli, abychom se mohli vzít," vzpomíná na dobu namlouvání Vlastimil Bedrna. V roce 1974 se vzali hned odpoledne po svatbě šli spolu točit do televize, a v roce 1976 Laďka porodila druhou dceru, které společně s Vlastimilem dali jméno Vlasta. V ostře sledovaném a populárním Rokoku Laďka zazářila v představení Pickwickovci, v Hálově recitálu Vzpomínky zůstanou. Oslnila suverénním hereckým projevem a málokdy výdanou pěveckou jistotou. M

ěla absolutní sluh. Vostřelovo Rokoko však zaniklo v roce 1971, normalizace malým formám a velkým zábavám nepřála. Laďka tedy alespoň jezdila s manželem po zájezdech pro vojáky. Byla šťastná když dostala angažmá v Hudebním divadle v Nuslích, tzv. Tyláčku, kde mimo jiné hrála ještě s Oldřichem Novým a v jeho režii pak

i dohazovačkou v Ženitbě. Rovněž Tyláček ovšem byl zanedlouho zastaven pod falešnou záminkou rekonstrukce jako předním Rokoko. Vycházející muzikálová hvězda naštěstí dostala v roce 1973 nabídku z Hudebního dívadla v Karlíně. Její rozhodnutí přijmout prý ovlivnil sám Oldřich Nový. "Bylo jí teprve 26 let, když nastoupila do <a href="https://www.hdk.cz">Karlína</a> a přitom přišla jako celá žena a herečka," vzpomíná Ladislav Županič. Samozřejmě měl pravdu, jen v tom jednom se spletl - Laďce Kozderkové bylo při nástupu do karlínského divadla, ve kterém působila 13 sezón, přece jenom o něco méně. Ale ona působila vždycky "vyspěle". Dokládá to i vyprávění Živného, který vzpomíná na Laďčino první účinkování v pražské televizi: "Konkurz pro soutěžní pořad dětských zpěváků jsme pořádali ve vinohradském Radiopaláci. Náhle vešla dáma, paní Kozderková, a za ní na svých dvanáct let velmi vyvinutá dcra. Maminka říkala, že má potíže, když chodí za tátou do rozhlasu, poněvadž ji muzikanti obtěžují. Zazpívala Písničku o rýmě. Dělala to kouzelně, senzačně..." Měla absolutní sluch, o kterém hovoří i nejen Bedrna ("Doma uměla přesně v tónině napodobit jakékoliv zvuky, třeba vrzání dveří nebo kapání vody z kohoutku..."), ale i Živný, když tvrdí: "Byla absolutní notařka. Nikdy nemusela nasazený tón, jak to dělají jiní, dolaďovat." Stejného názoru je rovněž Županič, její častý partner na jevišti: "S tím absolutním sluchem to byla pravda, protože jsem jí za ta léta neslyšel zazpívat falešně. Nikdy, ani když měla unavené hlasivky, a to pak máte tendenci zpívat pod tónem. To jsem u ní nikdy nezažil." Dokázala to hned ve své první roli, jako černoška v Lodi Komediantů jako Queenie. Úspěšně zvládnutá zatěžkávací zkouška připravila Laďce v souboru pozici o které snila - nechtěla být operetní subretou, toužila zpívat výhradně v muzikálech.

Laďka v té době zazářila také v dalších inscenacích. Postupně to byly Rose Maria, C.K. polní maršálek, Zvonokosy, Kabaret, Balada z hadrů a hlavně pak Hello Dolly. Příznivci karlínského divadla, které mělo v té době vskutku rozporuplnou pověst, se naučili chodit na hvězdu. Když přijel na představení Ladislav Kozderka, sedával v první řadé přímo za Karlem Vlachem. Jenom představení Hello, Dolly! viděl pan Kozderka minimálně třikrát. Jen s postavou její Slečny z Kabaretu se nemohl dlouhou dobu sm

ířit. "Prosím tě, jak můžeš hrát takovou morální zrůdu?" zeptal se jednou Laďky, ale pro ni to znamenalo vlastně poklonu. Laďka s tátou zůstávala pravidelně v kontaktu. Obdivovala přitom ale i filmy - byl podle ní velké oko, které jak doufala, si ji někdy všimne. Začala s ním koketovat už v roce 1977 rolí vitální řeznice Alžběty ve snímku Řeknem si to příští léto.

Následovalo několi menších úloh, v nichž ve valné většině ztělesnila epizody či menší role, představující buď čupr holky od rány, bodré maminy či vyvinuté záletnice. Nebyly to sice hlavní role, ale přesně zapadly do celkového kontextu těchto filmů a Laďka se jimi pevně vepsala do diváckého povědomí. Nejednu příležitost zaujmout jako komediální herečka ji poskytla v řadě zábavných pořadů (slavná scénka Techtle-Mechtle, je vám jistě až příliš známa) televizní obrazovak.  Až v roce 1985, ve své poslední příležitosti, měla štěstí na filmařskou událost. V Olmerově snímku Jako jed ztělesnila roli odvržené milenky prahnoucí po pomstě. Ještě v roce 1984 se těšila na znovuotevření nuselského divadla, kde začínala. Velice obdivovala Danu Medřickou v Kočičí hře v tehdejším Tylově divadle (nyní Stavovské).

Nadešel její mimořádně plodný rok 1986. Nejdřív boj o publikum, potom boj s kilogramy a nakonec boj s nemilosrdnou nemocí. Velkou ranou pro divadlo byl odchod Karla Vlacha, který v únoru zemřel. Laďka

jako Dolly naposledy velkolepě odešla (18. březen 1986) do Harmonia Garden. Zase ale musela do nemocnice. V létě horečně pracovala - účinkovala v rozhlasovém pořadu Lady Živáček, namlouvala večerníčky, zpívala v televizní rockové opeře Plaváček,natočila strhující rozhlasovou inscenaci pro jednoho herce Ztrcený hlas, zahrála si v televizním seriálu Karla Kachyni - Vlak dětství a naděje (mimochodem se tam stal jejím partnerem její manžel V. Bedrna), se Supraphonem se domlouvala na profilové desce, na které se měl mluveným hlasem i spolupodílet Miloš Kopecký (deska Já už vím vyšla dva roky po její smrti a pan Kopecký napsal na booklet alespoň doprovodný text), v kinech měl premiéru film Jako jed.... Naposledy se na jeviště karlínksého divadla vypravila 2. října. Hrála roli Judity Čuprové ve hře Zvonokosy. Všichni okolo věděli, že až odejde jejich Judita Čuprová, budou Zvonokosy staženy. Tehdy zpívala Laďka Na pokraji svých sil a ve velkých bolestech. Ladislav Županič, který v představení hrál poručíka Pořízka a který u ní stál, když zpívala svou parádní píseň pro blázna Vincka, k tomu říká: "Tam se zpívá: Na stráni cos měl rád, začalo víno zrát, vstávej lenivý, blázen bláznivý, teď není čas jít spát. Zem, tvá zem, tvá máti, blázne bláznivý, vem kde vem, teď dá ti bejvák blátivý.. Bylo to neskutečné. Jako by cítila, že si zpívá sama rekviem." Po představení přiznala: "Dneska jsem tu chtěla umřít." Laďka musela znovu do nemocnice. Když jí pustili domů na reverz, nakázala manželovi, aby vzal doma kýbl, rejžák a čistící prášek a odjeli do Olšan, na hrod její maminky. "Klekla si a začala drhnout mramorové obložení. Laďko, prosím tě, co blázníš? ptám se. - Chci do čistého, řekla. Byl to její typický humor, ale já se musel otočit. Za chvíli se unavila. Vzal jsem ji zpátky do nemocnice, celou noc jsem nespal," říká Bedrna, který jí v dalších dnech vyvařoval a vozil do nemocnice, posledního dějství Laďčina života, její oblíbená jídla, třeba králíka na smeraně. Věnovala ho personálu. Když Bedrna odjížděl s divadlem na skandinávký zájezd, už ho za ni ani nepustili. Sestřičky řekly, že si do posledn

í chvíle zpívala.

I když jí bylo pouhých 37 let, stala se nezapomenutelnou legendou s velkým L evokující ještě teď to nejlepší z tradice českého hudebního divadla. Její krásný, sytě zabarvený hlas si můžete připomenout poslechnutím čtyřicítky písni na albech Braň svou lásku a Hello, Dolly!

Zemřela 17. listopadu 1986. Ve třiceti sedmi letech.