Oldřich Čížek - Já a Ona
dopis, vzpomínky či chcete-li ... vyznání fanouška Laďky - Oldřicha Čížka.
Mé „přátelství“ s Laděnkou
Existuje jen několik věcí v životě člověka, které dokáží pohladit na duši. Dvojnásobkem toho je pak setkání s osobou, o které myslíte jen v superlativech a ona Vás pak ještě překvapí svým hlubokým člověčenstvím. Pro mne bylo úplným vrcholem významu těchto slov setkání s paní Laděnkou Kozderkovou.
Jen na okraj; v celé stati o této výjimečné ženě hovořím o ní jejím zdrobnělým jménem, neboť právě tak je navždy zapsána do mého srdce.
Všechno to začalo tím, že se zajímám o historii dopravy. Tehdy na jaře jsem se vydal na návštěvu muzea tramvají v Praze Vokovicích. Po prohlídce má cesta vedla jen tak do středu města, neboť jsem ještě nevěděl, co s volným časem. Domů, do Pardubic, jsem nespěchal. Bylo mi necelých sedmnáct let. Jel jsem nějakou tramvají a u Bílé labutě jsem zahlédl paní Laděnku, jak stojí na refýži. Stála tam jako starostlivá matka rodiny se dvěmi těžkými taškami a chystala se nastoupit do vozu. V tu chvíli jsem si všiml, že není něco v pořádku. V obličeji se nedalo přehlédnout jistý „smutný výraz“. Nevím, co mne to tenkrát napadlo, ale bylo to pro mne něco jako výzva. Pomohl jsem ji se zavazadly a zajistil místo k sezení. Řekla mi jen „dík“. Protože vedle bylo volno, přisedl jsem. Vnitřně mi něco říkalo, že musím prolomit hráz strohého mlčení. Zároveň jsem se nesmírně bál toho, abych se nevtíral. Snad z tohoto důvodu jsem ji slušně oslovil, že jí povím vtip. Byla to taková hovadina, ale ona se zasmála a opětovala svým vtipem. Po chvíli jsme se zcela normálně bavili, jako rovnocenní lidé. Minuly tři nebo čtyři zastávky a tramvaj se více zaplnila. Po několika minutách jízdy mne paní Laděnka oslovila, jestli prý nemám chvilku čas. Na to jsem kontroval úslovím „času cisterna“, což se jí líbilo. Nabídla mi, že si půjdeme někam na pár chvil jen tak pokecat. Tato výzva na mě zapůsobila velmi hluboko, neboť jsem ani ve svých nejbujnějších snech nikdy s ničím takovým nepočítal.
Z dnešního pohledu se divím sám sobě, že tak slavná žena se chtěla vůbec bavit právě s takovým obyčejným i trochu naivním klukem jako já. Vstoupili jsme do malého podniku, řekl bych něco mezi kavárnou a hospůdkou. Paní Laděnka objednala pro oba vídeňskou kávu a opět jsme si začali povídat. Nevím již přesně, co všechno přišlo na přetřes. Například si vzpomínám, jak jsme se velice zarytě bavili o vaření, o jídle, o zavařování. Vzpomínám s velkou láskou na ty chvíle, kdy se povídalo jen tak, velmi spontánně o různých věcech od jídla přes literaturu, film, historii až po železnici či zeměpis a cestování. Není příliš časté, aby dva lidé různého věku, pohlaví a zájmů byli naladěni na naprosto stejnou vlnu svých myšlenek. Zde se musím přiznat, že podobný stav jsem již s nikým jiným do dnešních dnů nezažil. Hodiny ubíhaly a já podvědomě cítil, že ona je v jakési vnitřní pohodě. Také její pobledlost zmizela a najedou u toho stolku seděla ta slavná herečka a zpěvačka, kterou jsem dobře znal z divadla nebo televize a nikdy mi ani nepřišlo na rozum, že bych se s ní někdy osobně setkal. Zároveň jsem chápal, že je to také starostlivá máma, obyčejná a přeci geniální žena. V jejich očích jsem pozoroval takové jiskřičky velkého nadhledu a i určitého šibalství. Nevím, jestli tato slova jsou vhodně volena, ale já to tak prostě cítím.
Při posezení, které trvalo jen pár hodin, jsem dostal mnoho rad. Jednalo se o běžné i vzácné postřehy života, o vztazích mužů a žen, o vztahu ke své práci a to, že by za člověkem mělo na tomto světě něco smysluplného zůstat. Až po mnoha letech se naplnila některá slova, která jsem toho odpoledne slyšel. Doslalo se mi vzácných rad od zralé ženy, tvrdě zkoušené životem, která však život nesmírně milovala. I když to není jednoduché, snažím se těmito radami řídit do dnešních dnů. Také jsem dostal telefonní číslo do divadla, že kdybych něco potřeboval, ať zavolám. Se stejnými slovy jsem poskytl svou primitivní vizitku s mašinkou já a na konec jsme si popřáli hodně zdraví a rozešli se každý svou cestou.
Uběhlo několik měsíců a v jedno v sobotní odpoledne se u nás doma rozezvučel telefon. Nevěřil jsem vlastním uším. Volala paní Laděnka. Chtěla jen abych pro její sousedku (nebo něco v tom smyslu) našel nějaké vlakové spojení. Ty správné vlaky jsem vyhledal a tlumočil do telefonu. Pak jsme se několik vteřin bavili a ona mi říkala, že by měla chuť na jahody. Já jsem ji slíbil, že na vánoce dostane ode mne pod stromeček košík čerstvých jahod, nebo aspoň zavařenou sklenici. Ona mi však odpověděla větou, kterou si budu pamatovat až do smrti: “Víš, Vánoce jsou ještě hrozně, hrozně daleko…“ Poděkovala a rozloučila se. Toho říjnového dne roku 1986 to bylo naposled, co jsem s paní Laděnkou hovořil. O tom, že je vážně nemocná, jsem neměl ani ponětí.
Asi za měsíc jsem uslyšel z rozhlasu, že paní Ladislava Kozderková zemřela po těžké nemoci v pondělí 17. listopadu 1986. Tato slova mě úplně zdrtila. Nevím, jak ten pocit popsat, ale bylo mi, jako když by mi zemřela vlastní maminka. Ano, k tomu bych to asi přirovnal. V tu chvíli se mi vybavily chvíle, kdy se smála mnou vyprávěným vtipům, jak mi povídala různé příhody a také mi došel význam slov, která mi říkala do telefonu. Je to podivné, ale musím se přiznat, že paní Laděnka znamená v mém životě hodně, i když jsem ji znal jen tak málo. Při tom setkání se totiž ke mně chovala jako starší sestra nebo jako máma. Já jsem to tak i chápal. Po jejím odchodu se do dnešních dnů nemohu zbavit pocitu, že Laděnce něco stále dlužím. Snad tyto mnou napsané řádky budou malým splacením obrovského dluhu, který vůči ní cítím.
Chtěl bych někdy dát dohromady knihu rozhovorů a útržků porůznu sesbíraných a daných do jakéhosi celku proto, abychom nezapomněli. Sebekriticky přiznávám, že si na celý složitý úkol netroufám. Jsou totiž lidé, kteří tu nejsou a přesto žijí dál, alespoň v našich srdcích. O paní Laděnce toto platí více jak na sto procent.
Věnováno in memoriam paní Laděnce Kozderkové.
Oldřich Čížek